Proč bychom měli chtít víc žen-starostek? Jak se v gentrifikovaných městských čtvrtích bydlí osamělým seniorkám? A proč se zabývat plánováním jiných dětských hřišť? Tento článek nastiňuje, kde všude se v plánování a řízení měst objevuje otázka genderu, a jak tato perspektiva může pomoct budovat lepší města pro život.
Co je a není genderová rovnost? Boření mýtů.
Genderová perspektiva jako hnutí proti mužům, abstraktní téma odtržené od každodenní reality lidí, vykonstruovaná idea, jež odklání pozornost od “reálných“ problémů jako chudoba a regionální rozdíly. V českém veřejném prostoru se často vyskytují různé dezinterpretace tématu genderu, což nevede ke konstruktivní diskusi.
Už méně zaznívá, že ekonomická prosperita států (a měst) je přímo spojená s mírou rovnosti příležitostí jejich obyvatel. Data jsou jasná: větší rodová rovnost koreluje s vyšší ekonomickou prosperitou celé společnosti, kvalitnějším vzděláním dětí a lepší možností seberealizace – pro každého.
Pohled genderové rovnosti tak přináší nové perspektivy pro řešení stávajících problémů. Otevírá nové otázky v oblasti ekonomiky, kultury a veřejného prostoru. I proto má smysl rovnost řešit na úrovni států, regionů, měst a obcí.
Řídit město pro všechny: samospráva a komunikace
Samospráva měst je klíčovou úrovní politiky ovlivňující kvalitu života a prostor, ve kterém se všichni denně pohybujeme. To je také důvod, proč bychom měli usilovat o rovnoměrné zastoupení rodových perspektiv, přičemž cílem je reflektovat potřeby a reality všech obyvatel bez rozdílů. Faktem zůstává, že evropská města řídí převážně muži – poměr žen-starostek je v současnosti 15 %. Výrazné rozdíly lze pozorovat mezi severem a západem Evropy, kde ženské zastoupení odpovídá 36 %, a východní Evropou, kde je to 2-4 %.
V komunálních volbách v Česku v září 2022 bylo do zastupitelstev zvoleno necelých 30 % žen. Výhradně mužské zastupitelstvo bylo zvoleno v 423 obcích, zatímco výhradně ženské jenom ve 4. Vedení a řízení měst tedy zůstává převážně mužskou záležitostí. Přesto lze pozorovat snahy o dosažení větší rovnováhy. Hlavní město Praha schválilo Plán podpory rovnosti žen a mužů v Magistrátu HMP na období 2022–2024, s cílem řešit kromě jiného otázky diverzity pracovního prostředí, prevenci diskriminace, nebo také rovné zastoupení na vedoucích pozicích.
Jak je to s příjmy? Ekonomická rovnost
O příjmové nerovnosti se v českém veřejném prostoru debatuje již léta. Faktem zůstává, že v Česku ženy vydělávají v průměru o téměř pětinu méně než muži. Takzvaný „gender pay gap“ neboli „rodově podmíněný rozdíl v příjmech“ je realitou i ve zbytku Evropské unie, přičemž v průměru dosahuje 16 %. S tím souvisí také nižší penze seniorek v porovnání se seniory, kde rozdíl dosahuje až 30 % (v souvislosti s výraznými výdaji za bydlení ve větších městech tato skutečnost představuje pro osaměle žijící seniorky vážný problém).
Systematické znevýhodnění žen na trhu práce souvisí s „penalizací“ péče o malé děti nebo větším zapojením do pečujících profesí, kde jsou průměrné výdělky nižší, a naopak menším zastoupením na vyšších a vedoucích pozicích. V posledních letech se v každém případě zvyšuje povědomí o těchto rozdílech. Kromě relativně kontroverzní veřejné debaty o kvótách vznikají iniciativy pro vytváření podmínek pro větší zapojení žen a dívek do vědy, IT nebo byznysu. Vedení měst tyto iniciativy často přímo nebo nepřímo podporují.
Bezpečí domova. Veřejné služby ve městě
Městská bytová politika je také otázkou nerovnosti, jelikož nedostatek bytů disproporčně dopadá na ženy. Domácnosti s jedním rodičem (typicky matkou) anebo osamělé žijící seniorky (ženy se dožívají vyššího věku než muži, jejich průměrné penze jsou ale nižší) jsou častěji chronicky nebo akutně ohrožené chudobou. Problémem jsou stoupající ceny energií, gentrifikace spojená s městskou turistikou, nedostatek obecných bytů a veřejných investic obecně. Řešení nabízí města jako Paříž nebo Berlín, podporující projekty kooperativního a multigeneračního bydlení a dostupnost městských bytů obecně. V českém kontextu lze uvést brněnskou iniciativu Housing first, nebo projekt připravovaného městského domu na Praze 7.
Relevantní otázkou je také domácí násilí. Už v období před pandemií Covidu-19 statistiky uváděly, že každá třetí žena v Evropě se stala obětí nějaké formy sexuálního násilí. Pandemie a s ní spojené omezení škol a pracovišť prodloužily čas strávený ve společných domácnostech a prohloubily problém násilí mezi partnery a vůči dětem. Data ukazují také nárůst úzkostí a depresí u dětí a mladých lidí, kteří byli v největší míře izolováni od svých sociálních kontaktů. Programy sociální podpory a prevence se objevují v řadě měst Španělska nebo v Londýně, ale také v Česku.
Hřiště pro všechny. Městské plánování a veřejný prostor
Rodová rovnost se odráží také v oblasti urbánního plánování. V posledních letech se v městské architektuře a urbanismu stále častěji mluví o budování měst vstřícnějších k potřebám žen a dívek. Vychází se z předpokladu, že existující systém plánování a řízení měst by měl lépe reflektovat specifické potřeby ženské poloviny společnosti. Ženy využívají veřejný prostor jinak, častěji řeší otázku bezpečnosti, v menší míře řídí auto nebo jezdí na kole a ve větší míře používají veřejnou dopravu.
Za pozitivní příklady se v tomto ohledu považují Vídeň nebo Barcelona, kde v posledních letech došlo k implementaci řady důležitých projektů. Města budují kromě klasických sportovních hřišť také komfortní a bezpečná prostranství přizpůsobená preferencím mladých dívek. Řeší se způsob a rozsah veřejného osvětlení, kvalita povrchu pěších cest, bezbariérovost pro kočárky, nebo bezpečnostní prvky v městské dopravě. Umělecká a kreativní tvorba žen a dívek dostává ve městech větší prostor než doposud. V českých městech se tohle téma v plánování na systematické rovině teprve otevírá.
Město, diverzita a identita. Kdo jsou „všichni“?
Většina politik a iniciativ řešící gender v českém kontextu redukuje tuto otázku na rovnováhu mezi muži a ženami (do velké míry toto zjednodušení používá i tento článek). Je proto důležité zmínit, že k otázce genderu v její komplexitě nelze přistupovat binárně. Obyvateli měst jsou i lidé s jinou než většinovou sexuální orientací, LGBTQ+. Lze tvrdit, že perspektiva těchto lidí je často reflektována ještě v menší míře, než je tomu u řešení otázek mužsko-ženské rovnováhy, která přece jenom zaznívá v mainstreamu politiky a praxe řízení měst. Nedávné události v Bratislavě připomínají, že je nevyhnutelné řešit otázky politického zastoupení, městského plánování, sociální podpory i bezpečnosti všech lidí bez rozdílu.
Kam dál s rovností ve městech: URBACT IV
Města po celé Evropě a světě řeší podobné otázky spojené se snahou dosáhnout lepší rovnováhy a pomoct všem obyvatelům bez rozdílů realizovat svůj potenciál. Genderová perspektiva diverzifikuje, obohacuje a zlepšuje život ve městech. Rodová rovnost je také jednou ze základních linií spolupráce partnerských měst v programu URBACT IV pro období 2021-2027. Otázkou zůstává, do jaké míry se podaří přenést tento pohled z relativního okraje politického zájmu a integrovat ho do základních východisek rozvoje států a měst. Česká republika prostřednictvím nové Strategie rovnosti žen a mužů na léta 2021-2030 vysílá v tomto směru pozitivní signál. Praktická implementace bude ale v mnohém záviset na přístupu vedení měst, organizací, univerzit, škol a také firem. A nakonec zejména na přístupu každé(ho) z nás.
Autorka článku: Katarína Svitková, PhD
